Jak jsem to dala dohromady se smrtí

“Jak jsi se od práce v HR dostala k umírání a smrti?“ Tuhle otázku dostávám poměrně často. Odpovídám na ni jednoduše: smrt si našla mě.

Všechno začalo za pandemie covidu. Během první vlny jsem se chtěla aktivně zapojit a pomáhat. Nejprve jsem rozvážela roušky, léky a nákupy seniorům. Pak jsem se rozhodla přejít do první linie jako dobrovolnice v přímé péči. Proběhlo to poměrně spontánně a rychle – jeden víkend jsem byla na kurzu Českého červeného kříže, týden nato už jsem vypomáhala jako pečovatelka.

V domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem se umírání a smrt objevovaly častěji, než jsem čekala. Často se odehrávaly v izolaci, bez možnosti posledního rozhovoru s blízkými nebo jejich přítomnosti v posledních dnech a hodinách. Kromě smrti mých dvou dědečků v dospívání byla tato zkušenost i mou první dospělou zkušeností se smrtí.

Začala jsem vnímat, že smrt, umírání a loučení s našimi blízkými jsou témata, která mnozí z nás nemají vůbec zpracovaná. Často nemáme vůbec žádnou představu o tom, jak bychom je chtěli prožít a co nás může čekat na konci nebo po něm.

Ještě během pandemie jsem absolvovala dobrovolnický výcvik v domácím hospicu. Začala jsem docházet do rodin a také jsem působila v jednom lůžkovém hospicu v Praze. A pak se smrt přiblížila ještě víc.

V roce 2023 můj táta dostal onkologickou diagnózu. Další zhruba rok a půl s nemocí žil a pracoval na svém uzdravení i na přijetí vlastní konečnosti. Smrt se tak pohybovala denodenně v jeho přítomnosti a nepřímo i kolem nás, jeho blízkých. Otevírala nám doposud zavřené dveře. V září roku 2024 táta zemřel. Jeho poslední dny a týdny pro mě byly hluboce transformační. Byly jakousi katarzí na cestě, na kterou jsem se (možná zatím spíš nevědomě) vydávala.

Tátův pohřeb jsme namísto v obřadní síni krematoria udělali v jeho milovaných Jizerkách, u oblíbené horské chaty. Na místě, kde jsme jako rodina strávili spoustu víkendů – na výletech, na kole, na běžkách.

Černé oblečení jsme nechali doma a smuteční kytice v obchodě. Hrála živá hudba, plápolal oheň a my jsme tátovi psali poslední vzkazy. Poslouchali jsme jeho oblíbené písničky, a zdaleka ne jen ty tesklivé. Plakali jsme, protože po tátovi vznikla v našich životech obrovská díra, ale taky jsme se při vzpomínání na něj zasmáli.

Byl to přesně takový obřad, jaký si táta přál. A pro nás pozůstalé byl nesmírně hojivý a léčivý. Umožnil nám začít zpracovávat zármutek a ztrátu – a nechat život, aby tu díru v našich srdcích začal znovu obrůstat.

Měsíc na to už jsem s úžasnou organizací Ke Kořenům procházela výcvikem „Doprovázení pozůstalých a organizace posledních rozloučení“. Po dostatečně dlouhé době, kterou jsem si dopřála na truchlení a zpracování ztráty, jsem se znovu vrátila do dobrovolničení v domácím hospicu. Prošla jsem výcvikem Deathwalker se Zenith Virago, pionýrkou v oblasti provázení s více než třicetiletou zkušeností. A postupně začalo vznikat Elegree.

Smrt má zvláštní sílu, že se v její blízkosti můžeme cítit mnohem více a opravdověji živí. Připomíná nám křehkost a pomíjivost života, a nastavuje tak zrcadlo našemu každodennímu chování a jednání.

Zároveň nasvětluje mnohé i v našich vztazích a dokáže být nesmírně transformativní pro umírajícího i jeho okolí. Jsem vděčná za to, že v její přítomnosti můžu trávit čas. Že jsem přizvána do nesmírně intimních prožitků umírajících, jejich rodin a přátel. Že je smím provázet, svítit jim na cestu, sem tam zasvítit i do temnějších zákoutí a společně měnit, jak vnímáme umírání a smrt.

Pokud s vámi můj přístup rezonuje, budu ráda, když se na tuto cestu vydáte se mnou.